Od Silvestra mi v hlavě leží nápad, že by mě naplňovalo psát blog, ale tak nějak z toho zatím nic nevzešlo a mě napadlo, že by to mohlo být tím, že jsem si neartikuloval, proč přesně bych ten blog chtěl psát. Tak tady je můj pokus o artikulaci “cíle psaní blogu”. S tím, že předpokládám, že časem to ještě vykrystaluje.

Ten cíl spočívá v tom, že bych rád, aby se ve světě staly nějaké změny a považuji psaní blogu jako způsob jak se zlepšovat v přispívání k těm změnám. Co je to za změny?

Lidé věří tomu, že cítit se šíleně mizerně může být součástí života, není na tom nic inherentně “špatně” a nebojí se o tom mluvit/ dávat to najevo

Několikrát se mi v životě stalo, že jsem měl několik měsíců hodně náročné období. Cítil jsem se neskutečně mizerně, způsoboval jsem si fyzickou bolest, protože to byl jediný způsob jak jsem se uměl zkoncentrovat / vymanit se ze sevření negativních pocitů atp. Nevěděl jsem, jak o tom mluvit. Ani jsem si toho snažil moc nevšímat. Snažil jsem se věnovat “svým věcem” - chemii, hrám atp. a tohle jsem bral jako strašný oser, u kterého jsem se těšil, až skončí. Nebyla to součást mého života/ něco, čemu bych se teď věnoval. Byla to prostě přítěž, která se nějak musí přežít a snad nějak zmizí. K tomu jsem to, že mě něco takhle intenzivně trápí vnímal jako svou “negativní vlastnost”.
Rád bych, aby jiní lidé v podobné situaci měli možnost o těchto pocitech mluvit. Aby když někdo na otázku “Jak se máš?” odpoví “Totálně mizerně a absoluteně nevím, co s tím dělat.” tak aby lidé nebyli zaskočeni, neměli z toho pocit “oh shit, co mám teď asi říct”. Rád bych, aby lidé, kteří se cítí na píču si toho uměli všimnout, měli slova pro to, jak to popisovat a nesoudili se za to. Rád bych, aby “vnitřní svět” bylo téma, o kterém se dá fakt otevřeně a beze strachu mluvit.

Myšlenky, které mi hodně pomohly jsou rozšířenější

Přijde mi neuvěřitelné, na jaké lidi jsem v životě narazil a jak moc mi pomohli. Fakt hodněkrát mi někdo řekl nějakou mylenku, která mi dost zásadně změnila život k lepšímu. A děsím se toho, kde bych byl dneska, kdybych to štěstí na tyhle lidi/myšlenky neměl. Rád bych, aby ty teď-vzácné-myšlenky byly rozšířené. Aby ty rady, které mi pomáhaly rozuzlit má několika měsíční utrpení a brutálně zlepšily můj život byly mnohem rozšířenější.

Lidé věří tomu, že dělat brutální chyby je součástí života, nemá smysl se za ně soudit a lze se z nich hodně naučit.

Udělal jsem hodně věcí, které považuji za totální fuckupy. Např. jsem rok podváděl bývalou přítelkyni, nebo jsem před pár měsíci byl neskutečně hnusný vůči své ženě (přistupoval jsem k ni ve stylu “pokud nezměníš tuhle vlastnost, tak s Tebou nechci dál chodit”). Přijde mi, že každý ten fuckup plynul z nějaké nevědomosti, šel by vyřešit podstatně lépe, kdybych něco věděl. K tomu, za každý ten fuckup jsem se neskutečně soudil, bylo mi fakt těžké si přiznat, že se děje, z čehož jsem se cítil ještě hůř, což mě netrápí tolik jako to, že jsem ty fuckupy neřešil efektivněji a kvůli tomu trpěli víc i lidé kolem mě.
Hrozně rád bych, aby bylo rozšířenější, že totální fuckupy jsou součástí života, že se za to člověk nemusí soudit a díky tomu se lidé tolik netrápili a řešili tyhle věci efektivnějí. Taky bych byl rád, aby ty myšlenky, které si přeju, abych věděl dřív, byly rozšířenější.

Lidé, kteří si řeší nějaký intenzivní problém vidí, že nejsou jediní, kdo ho mají a že ten problém neznamená, že je s nima něco inherentně špatně.

Často mívám období, kdy si řeším nějaký problém, ve kterém se cítím kompletně ztraceně. Např. teď si řeším/ mně trápí to, že se necítím moc motivovaně k tomu cokoliv dělat, nebo jsem posedlý jednou kamarádkou. Tyhle období, kdy mě něco trápí pak provází pocit, že jsem sračka, že to nemám vyřešené/ že si to neumím vyřešit rychleji. K tomu si připadám fakt divně, protože nevidím, že ostatní by něco takhle trápilo. Kdykoliv mi ale někdo řekne, že to tak má taky, tak mi to pomůže. Rád bych, aby lidi u věcí, které je fakt trápí neměli pocit, že jsou totální exoti, protože by věděli, že je spousta dalších lidí, kteří si řeší stejný problém. K tomu by bylo super, kdyby byly “nástroje” k řešení těchto problémů rozšířenější.

Společnost je obecně “duševně vyspělejší”

  • No a v poslední řadě mě naprosto fascinuje představa toho, jak jinak by vypadala společnost, kdyby lidé byli v kontaktu se svým vnitřním světem a otevřeně o něm mluvili. Např. kdyby bylo běžné, že když se Pepa nasral na Tondu, tak místo toho, aby mu to dal najevo a vnímal to jako Tondovu chybu, tak by to Pepa vnímal jako cenný ukazatel na nějaký jeho vnitřní problém, který ho ovlivňuje a dělá jeho život méně spokojeným a díky tomu nasrání si ho teď může všimnout a časem řešit.
  • Nebo jak by to vypadalo, kdyby si lidi uvědomili, že jejich touha kontrolovat jiné lidi (typicky děti) plyne z nějakých jejich vnitřních problémů (typicky pocitu bezmoci v jejich životě)
  • Nebo kdyby lidi neměli strach jít vlastní cestou a okolí by je v tom podporovalo. Např. kdyby se Jonáš rozhodl těsně před maturitou, že se mu nechce dodělávat SŠ a radši bude od příštího týdne točit porno, tak by se nebál to zkusit a okolí by vědělo, že je to jeho život a jen on může nejlépe vědět, co je pro něj dobré. A podobných věcí, které mi přijdou fascinující, ale bohužel dost vzdálené tomu, jak fungujou lidé teď je hodně.