Tohle píšu, protože chci předat následující myšlenky: 1) Vztah, ve kterém často nastávají několik měsíců trvající období, kdy se oba lidé cítí naprosto na hovno kvůli “problémům ve vztahu” může být mega naplňující a totálně stát za tyhle mega náročná období. Když jsou v tom vztahu tahle období často, tak to nemusí znamenat, že ty lidi jsou na hovno / neschopní. Ani to nemusí znamenat, že ten vztah nedává smysl a měli by se rozejít. 2) Být s někým ve vztahu přestože k ni pár měsíců necítím zrovna vřelé pocity, ale spíš vztek a bolest nemusí být “morálně špatně” / “nefér vůči tomu člověku” Tohle je pro mě mega zásadní myšlenka, kterou bych si přál vědět dříve a byl bych moc rád, kdyby byla rozšířenější. Tady bych chtěl psát nějaký můj příběh a pak rozepsat další myšlenky k tomu.

Proč o tom chci mluvit?

re (1) cítění se mizerně ve vztahu

Jak jsem se cítil / co mě mátlo

Před cca 6 lety jsem se dal dohromady s tehdy nejbližší kamarádkou X. Pár měsíců na to jsme začli mít nějaké problémy, ze kterých jsem se cítil kurevsky mizerně (asi tak od března do srpna). Pamatuji si, jak se mě kamarádi ptali “Tak co, jak to jde s X?” a já zcela neupřímně odpovídal “Skvele.” Důvodem k mé neupřímnosti bylo totální zmatení. Přišlo mi, že se k sobě fakt hodně hodíme s X. Říkal jsem si, že když bych nemohl mít fungující vztah s X, tak asi nebudu moct mít fungující vztah s kýmkoliv jiným (což z šestiletým odstupem hodnotím jako dost dobrou myšlenku). Ale cítil jsem se fakt na píču (občas když jsme šli na procházku a narazili na nějaké věci, tak jsem se musel zastavit a tahat si vlasy). Takže na jednu stranu jsem byl s holkou, která byla v tom, co je pro mě důležité mnooohem úžasnější, než kdokoliv koho jsem do té doby potkal, a zároveň jsem se cítil tak špatně. A fakt si živě pamatuji, jak jsem přemýšlel nad tím, jak je tohle možné? Přeci když se dva lidi k sobě hodí, tak by měli mít vztah v pohodě, ne? A zároveň, když se s někým cítím takhle na hovno, tak proč s ní pořád jsem?

Jak se kolem toho cítím teď.

Teď už z tohodle nejsem zmatený. Myslím si, že je více věcí než “cítění se skvěle”, které člověku může vztah přinášet. Je na každém, aby si řekl, co od vztahu chce. Pokud člověk chce, aby ve vztahu zažíval klid a pohodu a hlavně ne nic jiného, tak asi je cítění se několik měsíců mizerně v nesouladu s tímto cílem a může být rozchod efektivním řešením situace. Na druhou stranu vztah může přinášet spoustu jiných věcí, které jsou pro mě důležitější (alespoň když mám doboru náladu… když si tahám ty vlasy, tak klid zní celkem lákavě).

Moje důvody proč být s X ve vztahu

Asi pro kontext uvědu nějaké z těch věcí, které mi vztah s X za 6 let co jsme spolu přinesl:

  1. Naučil jsem se mluvit s lidmi, kteří přemýšlejí dost jinak (méně lineárně) než já.
  2. S X můžu být mega autentický a ona mě přijímá a má ráda, takového jaký jsem. Do té doby jsem byl vždy s lidmi, kteří v nějaký okamžik řekli nebo dali najevo “Tohle co děláš je divné, ty jsi divný. Změn se!” I když ji něčím seru, tak k tomu nikdy nepřistupovala přístupem “Změň se ty čůráku.” I když teď mám víc lidí, se kterými mohu být autentický, tak několik let jsem v tomhle kontextu měl jen ji. A je dost těžké popsat, jak důležité to pro mě bylo a je.
  3. Uvědomil jsem si, jak moc mě ovlivňuje to, že se cítím zodpovědně za pocity ostatních. Ve stylu pokud s někým jakkoliv interaguji a oni se necítí dobře (třeba (ne)dělám něco co chtějí abych (ne)dělal a cítí se kvůli tomu hůř, tak se z toho cítím mega špatně). To mega ovlivňuje můj život a bez X bych si toho nevšiml
  4. Uvědomil jsem si, že bych fakt chtěl dávat co největší prostor lidem, které mám rád, dělat co potřebují, i kdyby z toho pro mě plynuly fakt nepříjemné pocity. Přijde mi, že schopnost mít rád lidi, které miluji i ve chvílích, kdy dělají věci, které jsou pro mě hodně náročné je teď jedna z nejzásadnějších věcí, které chci umět. Myslím, že čím více ji budu umět, tím bezpečněji a milovaně se mohou cítit mí blízcí. No a bez X bych tohle teď nevěděl. Celkově těch věcí bylo víc. Často se mi stalo, že po nějaké krizi s X jsem se díval na sebe před tou krizí a přišlo mi neuvěřitelné, jak moc jsem se posunul. Jakou jsem měl radost z toho, co jsem se naučil. Připomnělo mi to řešení složitých a zajímavých fyzikálních problémů. Ty si spojuji s a) krátkým obdobím frustrace, kdy člověk neví, o co jde a jak ten problém řešit vystřídaných b) naprosto epickým momentem pochopení. Tak ty vztahové krize mi přijdou to samé, ale intenzitou/délkou krát sto.

Takže bych rád mému mladšímu já vzkázal, že dlouho se cítit mizerně “kvůli” vztahu nemusí být důvod k rozchodu, protože ten vztah může přinést spoustu jiných věcí.

re (2) necítění se vřele vůči tomu člověku

Jak jsem se cítil?

Přišlo mi, že jsem se cítil divně / nepatřičně / rozbitě, když jsem byl s X a necítil jsem, že ji mám rád (často jsem naopak cítil vztek a bolest). Ptal jsem se sebe, co je se mnou špatně a nechtěl jsem si to vlastně ani moc připustit, že necítím vřelé pocity v tu chvíli. Trochu jsem si říkal, že zůstávat s ní i když teď necítím, že ji mám rád je takové “nefér” vůči ní.

Jak to vnímám teď

Racionálně ale tenhle pocit moc nedává smysl. Když jsem se rozhodl být s X kvůli těm jiným věcem než kvůli tomu, že se s ní vždycky cítím skvěle, tak dává smysl, že mohou nastat chvíle, kdy se cítíme mizerně a necítíme k sobě zrovna vřelé pocity. Nevidím racionální důvod proč by to bylo inherentně morálně špatně. V takových chvílích, pokud chceme v tom vztahu pokračovat tak dává smysl, že budeme mít “racionální” důvody spolu být spíš než “pocitový”.

Pro mě teď ten racionální důvod je:

  • vím že s ní můžu všechno vykomunikovat a vyřešit ke spokojenosti nás obou byť to může trvat pár měsíců
  • extrémně rychle se učím díky ní
  • a pak ještě jeden, který nevím jak přesně rozepsat, tak to nechám být

Čeho se bojím, když tohle píšu

Trochu se bojím, že budou existovat lidé, kteří jsou ve vztahu, ve kerém je jim mizerně a bylo by pro ně “efektivnější” se rozejít a tohle si použijou k bezmyšlenkovité racionalizaci toho v tom vztahu setrvat. Nechtěl bych, aby to co píšu bylo pochopeno jako “Cítění se mizerně ve vztahu nikdy není důvod k rozchodu”, ale bylo to chápáno jako “Cítění se mizerně ve vztahu nemusí být důvod k rozchodu.”

Vzhledem k tomu, že tohle je jeden z mých prvních textů tak předpokládám, že bude dost nesrozumitelný a moc by mě zajímal feedback na to

  1. Jak dobře se mi podařilo předat hlavní myšlenky? 1(perfektně) - 5 (vůbec)
  2. Jak dobře na sebe jednotlivé odstavce navazovaly? 1(perfektně) - 5 (vůbec)
  3. Jak moc Vás rušily mé gramatické chyby? 1(perfektně) - 5 (vůbec)
  4. Cokoliv dalšího, co bych mohl změnit pro příště?
    Díky moc ❤️