Chtěl bych se podělit o jeden pro mě hodně zajímavý koncept který může pomáhat při racionálním rozhodování se o tom, zda setrvrat v nějakém vztahu (jak partnerském tak přátelském) ve chvílích, kdy ten vztah není moc příjemný. 1) Dává mi smysl se při rozhodování o tom, jestli udržovat nějaký vztah (přátelský/ romantický) zaměřit víc na snahu než na výsledky v tom vztahu. 2) Když se budu cítit mizerně, budu mít větší tendenci se zaměřovat na výsledky spíš než na snahu což považuji za kontraproduktivní.

Co myslím výsledky

Výsledky myslím, jak se zrovna v tom vztahu cítím a co mi přináší. Výsledky, které typicky chci jsou: hezké chvíle, klid, radost, pocit že mě někdo má rád, zajímavé podněty atp. Výsledky které typicky nechci: Cítím se skvěle dokud nevkročím do místnosti s tím člověkem, bolest, frustraci, náročné věci ke zpracování, vztek atp.

Co myslím snahou

Snaha má pro mě hlavně dvě komponenty 1) snažím se vidět potřeby toho druhého člověka. Co chce? Co ji trápí? Co by chtěla abych dělal jinak? Proč ji zraňuje to co dělám atp. 2) snažím se hledat cestu, která by vyhovala jak mým potřebám, tak potřebám toho druhého ve vztahu. Mě vadí když děláš X, ale ty to potřebuješ dělat. Proč mi to vadí? Proč to potřebuješ? Co můžeme dělat abychom spolu fungovali tak, že nám bude spolu příjemněji. 3) A pak tam bude spousta dalších komponent, které by šlo shrnout jako: Snažím se chovat konstruktivně, i když bych měl sto chutí chovat se destruktivně. Opakem snahy je pak přístup ve stylu: 1) ty ode mě potřebuješ X a nechceš abych dělal Y. No ale to je tvůj problém, vyřeš si to sama. 2) mě vadí když děláš X, je to divné, přestaň. Změň se. 3) Seru na dopad toho, co dělám. Prostě to tak cítím tak to dělám.

Teď mě k té snaze ještě napadlo…

Teď když nad tím přemýšlím, tak mám pocit, že je to ještě trochu jinak. To, co jsem popsal jako snahu je vlastně taková super-snaha. Ale ne vždy má člověk kapacitu se takhle snažit a minimálně od svých blízkých bych nerad očekával, že se budou super-snažit když budou v háji. Takže pak mi přijde ještě druhý důležitý parametr, který bych označil jako ochotu se snažit. Tím myslím jak se zvládám snažit relativně ke své náladě. Vysoká ochota: I když jsem mega v píči tak se furt hodně snažím. Nízká ochota: Stačí abych se cítil trochu špatně a budu v módu, kdy se vůbec nesnažím.

Proč mi přijde konstruktivnější soustředit se na snahu a ochotu než na výsledky

To jaké jsou výsledky závisí na tom, jak se zrovna teď potkávají chování a potřeby těch lidí ve vztahu. Když se potkávají, tak výsledky jsou super a když ne, tak jsou mizerné. Jenže lidé a jejich potřeby se mění. Tedy je velká šance, že i když teď jsou výsledky skvělé, tak se dostaneme do fáze, kdy budou mizerné. A v tu chvíli přijde na řadu ochota a snaha. Pokud jsem ve vztahu, kde jsou teď mizerné výsledky, ale jsme oba ochotní a snažíme se tak pak je velká šance, že zase bude fáze, kdy ty výsledky budou skvělé. A když jsou skvělé, tak je pak větší šance, že je budeme umět udržet.

Chtění výsledků a snahy v závislosti na aktuální kapacitě

Vysoká kapacita

Přijde mi, že když mám vysokou kapacitu -skvělá nálada, spousta energie, ne-stres, ne-úzkost atp. - a mám nějaký velký problém v důležitém vztahu, tak část mě je nadšená. Říkám si, jaká skvělá growth-opportunity a těším se na to, co všechno se naučím. A protože jsem ve vztahu s lidma, kteří mi přijdou neuvěřitelní a jsou mega ochotní a neskutečně se snaží, tak vím, že se to vyřeší a vůbec neuvažuji nad tím, že bych se na ten vztah vykašlal.

Nízká kapacita

Na druhou stranu, když mám nízkou kapacitu - cítím se mizerně, ve stresu, unaveně, frustrovaně a nechce se mi nic dělat - tak se typicky chci cítit líp. A je to pro mě hodně důležité se už přestat cítit mizerně a cítit se líp. No a v tu chvíli je dost zrdcující, když mi nějaký vztah přináší akorát další problémy k řešení / věci, které mi zhoršují náladu.

Proč o tomhle vlastně píšu?

Protože jsem měl před nějakou dobou dost drsné období, kdy jsem se cítil fakt strašně. A právě ve vztahu s mou ženou jsem měl docela dost konfliktů od kterých jsem už chtěl pokoj. A měl jsem totálně nesnažící se přístup: Tohleto, co děláš, je strašné a pokud to nebudeš chtít měnit a nezměníš, tak s tebou nebudu chtít být. To beru jako jednu z největších chyb, které jsem kdy udělal a hodně mě to mrzí. Proč mi to přijde jako taková chyba rozepíšu někdy jindy. Ta pointa je, že na tenhle přístup mi mega pomohlo právě to, že mi někdo řekl o tom soustředění se na snahu versus výsledky. A má žena je asi nejochotnější a nejvíc snažící se člověk, kterého znám/ měl jsem možnost tu snahu a ochotu pozorovat. Každopádně tohle je ten důvod proč tu myšlenku chci poslat dál. Mě pomohla se víc soustředit na důvody proč ve vztahu setrvat.

Co mi pomohlo, když pro mě byly důležité výsledky? - přijímání

I když jsem pak viděl, proč dává větší smysl soustředit se na snahu než na výsledky, stejně jsem chtěl víc ty výsledky když jsem se cítil mizerně. Ty výsledky jsem chtěl proto, že jsem se “potřeboval” cítit líp / bylo pro mě “nepřijatelné” jak mizerně jsem se cítil. S tím mi mega pomohlo to začít přijímat.

Co myslím přijímáním

Když něco mám pocit, že něco přijímám, tak tím myslím toto: Soustředím se na to, jak se cítím a snažím se dostat do stavu, kdy nemám pocit, že to potřebuji měnit. Třeba se cítím naprosto mizerně a snažím se sžít s představou, že se to pár měsíců nezmění. Na to mi pomáhá myšlenka, že někdy to přejde, takhle to není na vždy ale teď je to brutální a je to “potřeba” aby to teď bylo brutální (má to nějaký smysl).

Tohle podle mě není rezignace - tou bych považoval přístup: Teď je to napíču, vždycky to tak bude a já s tím nic neudělám. Ale tohle mi přijde jako první (a nezbytný) krok konstruktivního řešení té situace. Po tom, co něco přijmu to totiž nemusím řešit způsobem “jakkoliv hlavně aby to teď už přestalo”, ale mám svobodu v tom, které řešení zvolím a mohu zvolit to, které považuji za racionálně nejkonstruktivnější.

Co se snažím si internalizovat

Když mám problém v nějakém vztahu (jak romantickém tak přátelském) a rozhoduji se, jestli v tom vztahu chci setrvat, tak:

  1. chci se sebe zeptat, jak moc se moje rozhodování odráží od snahy vs výsledků (a soustředit se na tu snahu)
  2. jak moc přijímám aktuální situaci

Vzhledem k tomu, že tohle je jeden z mých prvních textů tak předpokládám, že bude dost nesrozumitelný a moc by mě zajímal feedback. Zejména na to, jak jsem začal mluvit o ochotě. Tu jsem vůbec nezmiňoval v úvodu, protože jsem si neuvědomoval, že hraje roli. Přijde vám, že je lepší a) zachovat tu strukturu toho, jak mě to napadalo - to, co jsem udělal, nebo b) napsat to “s důrazem na finální myšlenku”. Tedy přepsat úvod do toho, že budu mluvit o ochotě, snaze a výsledcích? Potom napsat moje definice každého termínu atp.