Poslední dobou jsem často dostal chuť sepsat nějaké své myšlenky a pocity online, ale typicky jsem tuhle chuť dostal ve chvíli, kdy jsem nebyl u počítače. No a pak u počítače se mi psát nechtělo. Protože mám pocit, že by mě to ale hodně bavilo, chtěl bych přijít na kloub tomu, proč k tomu necítím motivaci a co s tím

Důvody k nepsaní

Napadají mě dva důvody, proč bych se mohl necítit motivovaně ke psaní, přestože mi představa psaní přijde fajn:
1) Psaní by mě ve skutečnosti nebavilo. Možná je to jen další příklad mé snahy najít něco, co bych mohl dělat “pro uznání ostatních”. 2) Psaní by mě ve skutečnosti bavilo, ale mám kolem něj spoustu strachů, které mě zastavují. Např, že nebudu schopný formulovat svoje myšlenky. Že to, co napíšu, je “prostě divné”. Že nebudu psát o tématech, která budou “nejlepší” (nejvíc mě bavit, přínosná pro někoho) atp.

Možná řešení

Kdyby důvod k nepsaní byl (1), tak řešením je:

  • nenutit se ke psaní
  • úplně opustit představu, že “bych teď měl něco napsat, když mam volnou chvíli”
  • dát si prostor k tomu hledat jiné věci, které by mě bavily
  • DÁT na svou intuici/motivaci, která říká: “Teď nepiš.” Kdyby důvod k nepsaní byl (2), tak řešením je
  • dokopat se k tomu psaní, protože pak snad převládne to, že mě to baví.
  • NEDÁT na svou intuici/motivaci, která říká: “Teď nepiš.”

Co s tím teda?

Do teď jsem k tomuto problému přistupoval takovým přístupem, který je pro mě celkem typický a “vděčím mu za spoustu dobrého”: Hlavně, abych to nezkusil do té doby, než si budu 100% jistý tím, jak to je. Tedy nebudu psát do té doby, než budu 100% vědět, že důvod proč jsem doteď nepsal je (2) nikoliv (1). To by bylo strašný kdybych to zkusil a ono se ukázalo, že ten důvod, proč jsem začal psát byl (1). Konec světa by to byl. Protože bych chvíli dělal něco, co se zpětně ukázalo, jako neoptimální. No a teď mě napadlo, že bych mohl zkusit takovou fakt divnou věc. Prostě zkusit psát a pozorovat, jak se v tom budu cítit. Přinejhorším zjistím, že mě to nebaví.
Trochu mě sere, jak zjevné je tohle řešení a že mě to nenapadlo dřív. Ale tak zas se snažím se sebou soucítit, protože tohle (strach z toho, že půjdu cestou, která se zpětně ukáže jako neoptimální) je něco, co mi pravděpodobně brání v dělání něčeho, co by mě mohlo naplňovat celkem často. Tak teď jsem si toho aspoň všimnul a to je super.

Nucení se do něčeho

Je fajn, že už jen psaní tohodle kraťoučkého textíku mě hodně baví, takže co by mi teď dávalo smysl je se k tomu psaní prostě dokopávat. Jak na to? Typicky jsem si vypěstoval averzi k tomu se do něčeho dotlačit, protože dost často ten důvod k tomu, proč jsem nedělal tu věc, ke které jsem se rozhodl se dokopat byl důvod (1) a pak to dokopávání vedlo k tomu, že jsem se cítil hůře. Ale ta heuristika, že “dokopávání je špatné” je zkratkovitá a neplatí vždy. Postup, který bych chtěl zkusit používat je asi tento:

  1. Identifikuji, že mám volnou chvíli a mohl bych psát
  2. Řeknu si, že bych to mohl zkusit. V tomhle spatřuji potenciálně největší problém a chci na to zkusit následující trik. Představím si, že jsem se domluvil s nějakým kamarádem, že zkusíme psát. Přijde mi, že protože mám zatím kamarády radši než sebe, tak ta motivace bude silnější.
  3. Nastavím časovač na 10 minut
  4. Začnu psát o čemkoliv
  5. Až vyprší časovač, tak se zeptám, jak se v tom cítím a podle toho pokračuji nebo ne.

A co Vy?

Celkem by mě zajímalo, jestli se Vám také stává, že byste někdy zároveň

  1. měli volný čas
  2. měli byste něco, co “by Vás asi bavilo”
  3. dělali byste něco jiného, co Vás třeba tolik nebaví.

Pokud jo, tak proč? A jak s tím pracujete?